BONUS 01 / Vytrvalost 1. díl
Vytrvalost jako základ lidského běhu

Vytrvalost patří k pojmům, které se v běhu používají téměř automaticky, ale jen zřídka se u nich zastavíme a položíme si otázku, co přesně znamenají. Většinou s nimi pracujeme intuitivně, skrze vlastní zkušenost, pocity nebo čísla z hodinek, aniž bychom se zabývali tím, jak tento pojem vzniká a co se za ním skutečně odehrává v lidském těle. Právě proto tento bonusový článek navazuje na úvodní epizodu podcastu Hackni běh – Vytrvalost máme v genech a rozvíjí její myšlenky do větší hloubky. Pokud si epizodu pustíš jako první, celý text budeš číst v širších souvislostech – ne jako soubor názorů, ale jako souvislé vysvětlení biologického základu vytrvalosti.

Proč si vytrvalost většina běžců plete s výkonem

Když se mezi běžci mluví o vytrvalosti, rozhovor se velmi rychle stočí k výkonu. Kolik kilometrů uběhneš. Jaké držíš tempo. Jak dlouho vydržíš bez zastavení. Vytrvalost se v běžeckém prostředí často chápe jako schopnost „běžet víc než dřív“ nebo „vydržet víc bolesti“. Tento výklad je ale zavádějící a v praxi vede k tomu, že se lidé snaží rozvíjet vytrvalost prostřednictvím nástrojů, které s ní mají jen nepřímý vztah.

Výkon je výsledek. Je viditelný, měřitelný a snadno srovnatelný. Vytrvalost je proces. Probíhá uvnitř těla a není na první pohled vidět. Právě proto se tak snadno zaměňuje. Když se výkon krátkodobě zlepší, vzniká dojem, že se zlepšila i vytrvalost. Ve skutečnosti ale může jít jen o dočasné přizpůsobení nebo o využití rezerv, které nejsou dlouhodobě udržitelné.

Tato záměna má jeden zásadní důsledek. Běžec se začne orientovat na čísla a výsledky, místo aby se zajímal o to, jak tělo zátěž reguluje. Vytrvalost se pak mění v cíl, který se lidé snaží „dotlačit“, místo aby ji chápali jako stav, který tělo musí samo umožnit. A právě tady se rodí frustrace, stagnace a opakovaný pocit, že „to prostě nejde dál“, i když se člověk snaží víc než kdy dřív.

Co vytrvalost znamená z biologického a fyziologického hlediska

Z biologického a fyziologického hlediska má vytrvalost velmi konkrétní význam. Nejde o abstraktní pojem ani o psychickou vlastnost. Vytrvalost znamená schopnost organismu dlouhodobě vykonávat pohybovou činnost tak, aby základní regulační funkce udržovaly vnitřní prostředí těla v rovnováze.

Organismus během běhu neřeší, kolik kilometrů máš v plánu nebo jaký je tvůj osobní rekord. Řeší, zda dokáže udržet stabilní energetický tok, bezpečnou tělesnou teplotu, funkční nervové řízení pohybu a mechanickou integritu tkání. Pokud se tyto složky daří sladit, může pohyb pokračovat. Pokud se některá z nich dostane mimo bezpečný rozsah, tělo zasáhne – zpomalením, změnou koordinace nebo nutností zátěž ukončit.

Vytrvalost se proto neprojevuje tím, že by tělo „odolávalo únavě“. Projevuje se tím, že únava nemusí vzniknout v podobě krizového stavu. Organismus zůstává v režimu, který je dlouhodobě zvládnutelný, a nemá důvod spouštět ochranné mechanismy. To je zásadní rozdíl oproti výkonovému myšlení, kde se únava často bere jako něco, co je třeba přetrpět nebo překonat.

Vytrvalost jako schopnost regulace, ne síly nebo vůle

Mnoho lidí se mylně domnívá, že vytrvalost stojí především na síle svalů, kapacitě plic nebo mentální odolnosti. Tyto faktory sice hrají svou roli, ale vytrvalost samy neřídí. Řízení zajišťuje regulace – schopnost organismu průběžně vyhodnocovat stav vnitřního prostředí a podle toho upravovat své chování.

Regulační systémy zahrnují celou síť procesů, které spolu neustále komunikují. Energetický metabolismus dodává palivo, termoregulace hlídá teplo, nervová soustava koordinuje pohyb a zároveň vyhodnocuje riziko, mechanické struktury tlumí opakovanou zátěž. Vytrvalost vzniká tehdy, když tyto systémy fungují v souladu a žádný z nich není nucen převzít zátěž, kterou dlouhodobě nezvládne.

Jakmile se rovnováha začne narušovat, centrální nervová soustava zasáhne. Ne proto, že by běžec byl slabý, ale proto, že pokračování v daném režimu by mohlo vést k poškození nebo kolapsu. Tento zásah se často projevuje jako únava, ztráta rytmu nebo pocit, že „to nejde“. Ve skutečnosti jde o ochrannou reakci, nikoli o selhání.

Proč je vytrvalost otázkou udržitelnosti v čase

Vytrvalostní běh není testem jednoho okamžiku. Je testem schopnosti setrvat. Každý krok, každý náraz, každé zvýšení teploty nebo spotřeba energie se sčítá. To, co je na začátku zátěže zanedbatelné, se v průběhu času může stát rozhodujícím problémem.

Právě proto se vytrvalost liší od krátkodobých nebo výbušných pohybů. U nich rozhoduje okamžitý výkon. U vytrvalosti rozhoduje schopnost udržet stabilitu navzdory kumulaci drobných odchylek. Jakmile se jedna z nich začne vymykat kontrole, řetězově ovlivní ostatní systémy.

Udržitelnost tedy neznamená běžet pomalu nebo opatrně. Znamená běžet v takovém režimu, který organismus dokáže dlouhodobě regulovat bez nutnosti zásahů. Vytrvalost není o tom, co zvládneš dnes. Je o tom, co dokážeš opakovat znovu a znovu bez postupného rozpadu.

Aerobní a anaerobní vytrvalost – proč je rozdíl zásadní

Rozdělení vytrvalosti na aerobní a anaerobní vychází z převládajícího způsobu krytí energetických nároků. Tento rámec je v tréninkové praxi běžně používaný, ale často zjednodušený. Z biologického hlediska má zásadní význam aerobní vytrvalost, protože právě ona umožňuje dlouhodobou stabilitu vnitřního prostředí.

Aerobní vytrvalost znamená, že organismus vyrábí energii způsobem, který nevyvolává výrazný metabolický stres a nevyžaduje neustálé kompenzace. Díky tomu dokáže udržet relativně klidné vnitřní prostředí a umožňuje pohybu pokračovat po dlouhou dobu. Právě na tom stojí biologický základ lidského běhu.

Anaerobní vytrvalost má své místo ve sportovním výkonu, ale je časově omezená. Jak upozorňuje i Jack Daniels, bez aerobního základu nemůže žádná forma vytrvalosti dlouhodobě fungovat. Anaerobní kapacita je nadstavba, nikoli fundament. Pokud se stane hlavním stavebním kamenem, stabilita se dříve nebo později zhroutí.

Co vytrvalost není a proč tlak na výkon selhává

Vytrvalost není schopnost ignorovat signály těla. Není to mentální tvrdost, ochota trpět ani schopnost „zatnout zuby“ a jít přes únavu. Tyto přístupy mohou krátkodobě zvýšit výkon, ale z biologického hlediska nemají s vytrvalostí mnoho společného. Jde o strategie, které umlčují regulační odezvu organismu, místo aby ji respektovaly.

Únava v tomto kontextu není porucha ani slabost. Je to informační signál, kterým organismus upozorňuje, že se některá z regulačních složek dostává mimo bezpečný rozsah. Překrývat tento signál vůlí znamená dočasně zvýšit výkon, ale zároveň zvyšovat tlak na regulační systémy, které musí pracovat nad svou dlouhodobou kapacitu.

Tlak na výkon proto často vytváří falešný dojem pokroku. Čísla se zlepšují, ale biologický základ zůstává stejný nebo se dokonce zhoršuje. Jak opakovaně zdůrazňuje i Jack Daniels, vytrvalost se nerozvíjí neustálým testováním hranic, ale systematickou prací v režimu, který je organismus schopen dlouhodobě regulovat.

Vytrvalost tedy nevzniká tím, že se běžec naučí únavu přetlačit. Vzniká tehdy, když se organismus dostane do stavu, ve kterém únava nemá důvod přerůstat v ochranný zásah. To je rozdíl mezi krátkodobým výkonem a dlouhodobě udržitelnou vytrvalostí.

Běh jako evoluční a biologický model vytrvalosti

Běh je z fyziologického hlediska jednou z nejnáročnějších forem pohybu, které člověk vykonává. Zatěžuje pohybový aparát, energetický metabolismus, termoregulaci i centrální nervovou regulaci současně. Právě proto velmi rychle odhaluje slabiny regulačních systémů a není možné jej dlouhodobě „ošidit“ silou nebo technickým trikem.

Z evolučního hlediska není běh náhodným vedlejším produktem lidského vývoje. U rodu Homo se postupně objevily adaptace, které dávají smysl především v kontextu dlouhodobého pohybu, nikoli krátkodobého sprintu nebo čistě silové práce. Tyto adaptace se netýkají pouze svalů nebo kostí, ale celého regulačního aparátu organismu.

Jak popisuje i Daniel Lieberman, lidské tělo nese řadu znaků, které podporují udržitelnost pohybu v čase. Tyto znaky nesměřují k maximální rychlosti, ale k tomu, aby člověk dokázal běžet dlouho bez přehřátí, energetického kolapsu nebo ztráty koordinace.

Právě tato evoluční perspektiva pomáhá pochopit, proč je vytrvalost především otázkou regulace a stability, nikoli maximálního výkonu. Běh v tomto smyslu neslouží jako sportovní disciplína, ale jako biologický model, na kterém lze nejčistěji pozorovat, jak lidské tělo zvládá dlouhodobou zátěž.

Proč bez biologického základu nemůže fungovat žádný trénink

Vytrvalost v běhu není dovedností vytvořenou moderním tréninkem. Je to biologická kapacita, která existovala dávno před tím, než vznikly tréninkové plány, hodinky nebo zóny. Trénink může tuto kapacitu rozvíjet, ale nemůže ji obejít.

Právě proto se u mnoha běžců objevuje paradox. Čím víc se snaží zlepšit výkon, tím častěji naráží na limity. Ne proto, že by dělali málo, ale proto, že jejich tělo ještě nemá vybudovaný základ, na kterém by výkon mohl stát dlouhodobě.

Vytrvalost jsme v této části vymezili jako biologickou schopnost regulace. Jenže samotná regulace se neodehrává ve vakuu. Odehrává se v čase. A právě tady se láme většina běžeckých iluzí. Protože zatímco běžec vidí kilometry, tempo a čísla na hodinkách, tělo řeší úplně jinou otázku: jak dlouho je schopné zůstat v udržitelném režimu, aniž by muselo zasáhnout.

V následujícím dílu BONUS 01 / Vytrvalost 2. díl – Proč tělo neví, kolik běžíš kilometrů se podíváme na to, proč vzdálenost nemá z biologického hlediska žádný význam a proč se vytrvalost nebuduje přidáváním kilometrů, ale prací s časem. Ne jako s údajem na displeji, ale jako s faktorem, který postupně odhaluje limity regulačních systémů. Pokud máš pocit, že běháš víc, ale vytrvalost se neposouvá, odpověď je velmi pravděpodobně právě tady.