BONUS 01 / Vytrvalost 6. díl
Dopamin není štěstí. Ego ničí vytrvalost.

V předchozí části jsme rozebrali, jak vytrvalostní běh stojí na energetické stabilitě, na aerobním a laktátovém prahu a schopnosti organismu dlouhodobě vyrábět energii bez narušení vnitřní rovnováhy. Ukázali jsme si, že kolaps tempa nepřichází ve chvíli, kdy by tělu „došla energie“, ale tehdy, kdy se rozpadne regulovatelný energetický tok a centrální nervový systém vyhodnotí zátěž jako rizikovou. Právě tady však příběh vytrvalosti nekončí. V okamžiku, kdy energie vytvoří podmínky pro pokračování, přebírá hlavní roli řízení shora – nervová soustava, hormony, psychika a ego. A právě tato centrální vrstva často rozhoduje o tom, zda vytrvalost funguje… nebo se začne rozpadat i bez zjevného fyzického důvodu.

Centrální řízení vytrvalosti

Vytrvalostní běh se navenek projevuje prací svalů, ale jeho skutečným řídicím centrem je centrální nervová soustava. Svaly, energetické procesy i mechanické struktury těla fungují jako výkonné jednotky – dokážou produkovat sílu, přenášet zatížení a spotřebovávat energii. Nerozhodují však o tom, zda je možné v běhu pokračovat, kdy je nutné zpomalit a kdy musí být zátěž ukončena. Tato rozhodnutí vznikají v nervovém systému, který funguje jako integrační a regulační vrstva celého organismu.

Je zásadní pochopit, že nervová soustava nečeká na skutečné selhání. Nečeká, až dojde energie, až se tělo přehřeje nebo až dojde k mechanickému poškození. Naopak pracuje prediktivně. Neustále sbírá signály z těla, skládá z nich obraz aktuálního i budoucího stavu a řídí chování organismu tak, aby minimalizovala riziko narušení vnitřní rovnováhy. Vytrvalost proto není schopností „přetlačit tělo“, ale stavem, kdy nervový systém vyhodnocuje zátěž jako dlouhodobě bezpečnou a regulačně zvládnutelnou.

Tělo nečeká, až se něco pokazí – průběžně vyhodnocuje, co je ještě bezpečné, a podle toho tě brzdí nebo pustí dál.

---

Únava jako regulační signál

Právě v tomto kontextu je potřeba chápat i únavu. V běžecké kultuře bývá únava často vnímána jako nepřítel, slabost nebo důkaz nedostatečné vůle. Z biologického hlediska však únava nepředstavuje poruchu ani selhání systému. Naopak – jde o funkční výstup řídicí vrstvy organismu, jehož úkolem je chránit tělo před stavem, ze kterého by se už nemuselo být schopno bezpečně vrátit. Únava vzniká ve chvíli, kdy nervová soustava na základě dostupných signálů vyhodnotí, že pokračování v dané intenzitě by s vysokou pravděpodobností vedlo k budoucímu problému – energetickému, tepelnému, metabolickému nebo strukturálnímu.

Důležité je, že nervový systém nečeká na skutečný kolaps. Nečeká, až dojde energie, až se rozpadne technika běhu nebo až dojde k poškození tkání. Pracuje prediktivně, tedy s předstihem. Skládá informace z mnoha zdrojů – z energetického stavu, teploty, hormonální odezvy, mechanického zatížení i předchozí zkušenosti – a na jejich základě upravuje vnímanou námahu a ochotu pokračovat. Únava se tak objevuje dřív, než by odpovídalo objektivnímu vyčerpání svalů, protože jejím smyslem není výkon zastavit, ale donutit běžce změnit chování, typicky zpomalit nebo snížit intenzitu.

Únava tedy není známkou toho, že se něco pokazilo, ale signálem, že systém začíná vidět riziko a snaží se mu předejít. Pokud tento signál běžec respektuje, zůstává zátěž v regulovatelném rozsahu a vytrvalost může pokračovat dlouhodobě. Pokud jej naopak ignoruje a snaží se jej „přetlačit“, dostává se organismus do konfliktu se svou vlastní ochranou, což obvykle vede k rychlejšímu rozpadu výkonu, zhoršení koordinace nebo k výraznému metabolickému stresu. Právě vztah k únavě tak často rozhoduje o tom, zda běžec vytrvalost buduje, nebo ji systematicky podkopává.

---

RPE – vnímaná námaha jako jazyk nervové soustavy

Tento princip vnímané námahy dnes nepoužívá jen sportovní věda, ale i běžné tréninkové platformy a zařízení, jako jsou Garmin, Apple nebo TrainingPeaks. Právě proto pracují se stupnicí RPE 1–10, která převádí složitou vnitřní regulaci organismu do jednoduchého a srozumitelného čísla. Nejde o nahodilý odhad, ale o praktický způsob, jak zachytit výstup centrální nervové soustavy v reálném čase, bez nutnosti čekat na laboratorní data.

Na této škále platí, že RPE 1–2 odpovídá velmi lehké zátěži, kdy se tělo pohybuje hluboko v bezpečné aerobní oblasti a nervová soustava nevidí žádné riziko. RPE 3–4 představuje stabilní vytrvalostní režim, ve kterém lze běžet dlouho, ekonomicky a bez narušení vnitřní rovnováhy – právě tady vzniká základ aerobní vytrvalosti. RPE 5–6 už signalizuje přechod do smíšeného režimu, kde roste metabolický i regulační tlak a nervová soustava začíná pečlivě hlídat další vývoj zátěže. RPE 7–8 znamená vysokou zátěž, kterou lze udržet jen omezenou dobu, a RPE 9–10 odpovídá maximálnímu úsilí, kde regulační systém rychle směřuje k ukončení výkonu.

Právě tady je důležité pochopit, že RPE není totéž co tempo ani tepová frekvence. Dva běžci mohou běžet stejné tempo se stejným tepem, ale jejich RPE se může zásadně lišit. Jeden může vnímat zátěž jako kontrolovatelnou a bezpečnou, druhý jako rizikovou a nestabilní. Rozdíl není v psychické odolnosti, ale v tom, jak nervová soustava každého z nich vyhodnocuje energetický stav, termoregulaci, předchozí zátěž a adaptační úroveň.

Proto moderní tréninkové systémy pracují s kombinací plánovaného RPE, skutečného RPE a následného subjektivního hodnocení. Tato kombinace umožňuje zachytit nejen to, co se v těle děje měřitelně, ale i to, jak centrální regulace výkon interpretuje. RPE se tak stává mostem mezi fyziologií a chováním – mezi tím, co tělo dokáže, a tím, co mu nervová soustava dovolí.

---

Mozek nerozhoduje vědomě

Je důležité zdůraznit jednu pojistnou věc: když v textu říkáme, že „mozek dovolí nebo nedovolí pokračovat“, nemluvíme o vědomém rozhodnutí. Nejde o racionální volbu ani o mentální dialog. Jde o automatickou regulační reakci nervové soustavy, která probíhá mimo vědomou kontrolu. Právě tím je tak spolehlivá – a zároveň frustrující pro běžce, kteří mají pocit, že by „ještě mohli“.

Z hlediska vytrvalosti je klíčové, že nervová soustava umožňuje dlouhodobý běh pouze tehdy, když vnímaná námaha zůstává relativně stabilní. Jakmile začne RPE růst nepřiměřeně rychle, je to signál, že se některá z regulačních vrstev dostává mimo bezpečný rozsah. Nervový systém pak zasahuje, a to bez ohledu na to, zda jsou svaly ještě mechanicky schopné práce nebo zda je v těle stále nějaká energie.

---

Psychický prožitek jako důsledek regulace

Psychologický prožitek běhu je tedy důsledkem fyziologického stavu, nikoli jeho příčinou. Pocit „mám to pod kontrolou“ nevzniká silou vůle, ale tehdy, když energetika, termoregulace a mechanika vytvářejí stabilní prostředí, ve kterém nervová soustava nevidí riziko. Naopak neklid, ztráta sebedůvěry nebo nutkání zátěž ukončit jsou často prvními signály, že se systém začíná rozcházet.

Tím se dostáváme k důležitému mostu k další části. Nervová soustava neřídí vytrvalost jen elektrickými signály. Velkou část regulace zajišťuje prostřednictvím chemických poslů – hormonů a myokinů, které mění dostupnost energie, modulují bolest, stabilizují náladu a ovlivňují, zda je dlouhodobá zátěž snesitelná. Právě těmto hormonálním mechanismům – včetně endorfinů, dopaminu, serotoninu, ale i kortizolu, inzulinu a myokinů – se budeme podrobně věnovat v následující části.

---

Hormony a vytrvalost

Když se mluví o vytrvalosti, pozornost se většinou upírá k viditelným věcem. K nohám, dechu, tepu, tempu nebo kilometrům. V posledních letech se k tomu přidala energie, spalování tuků a práce s glykogenem. To všechno jsou důležité vrstvy, bez kterých by vytrvalostní běh nemohl fungovat. Přesto tu zůstává jedna oblast, která bývá v běžecké edukaci buď zjednodušená, nebo úplně opomenutá – hormonální regulace.

Hormony nejsou něco, co by běžec „řešil navíc“. Nejsou bonus, který přijde po tréninku, ani tajná přísada výkonu. Jsou základním komunikačním systémem organismu, prostřednictvím kterého spolu mluví mozek, svaly, játra, tuková tkáň a imunitní systém. Bez hormonů by nebylo možné sladit energetický metabolismus, regulovat stres, tlumit bolest ani udržet psychickou stabilitu při dlouhodobé zátěži. Vytrvalostní běh by se bez hormonální regulace rozpadl během několika minut.

Z evolučního hlediska mají hormony jediný úkol: udržet organismus funkční v prostředí, kde je zátěž dlouhodobá a nevyhnutelná. Vytrvalost není stav, ve kterém je tělu „dobře“. Je to stav, ve kterém je zátěž ještě vyhodnocena jako bezpečná. A právě hormony jsou tím nástrojem, kterým nervová soustava tuto hranici neustále posouvá, koriguje a hlídá.

Pro běžce se hormonální regulace neprojevuje abstraktně. Neprojevuje se laboratorními hodnotami ani grafy. Projevuje se pocity. Napětím nebo klidem. Ochotou pokračovat nebo náhlým odporem. Vnitřním chaosem, nebo naopak stabilitou, kdy běh může trvat dlouho, aniž by se člověk psychicky rozpadal. Každý z těchto stavů má svůj hormonální podklad, i když si ho běžec často vysvětluje jinak – jako nedostatek vůle, špatný den nebo ztrátu motivace.

Právě tady vzniká jeden z největších omylů moderního běhání. Běžci se snaží řešit vytrvalost mechanicky – přidáním kilometrů, změnou tempa nebo kontrolou tepu – ale přehlížejí fakt, že organismus reaguje na zátěž především hormonálně. Pokud hormonální odpověď není v rovnováze, žádná mechanická ani energetická strategie dlouhodobě fungovat nebude.

Cílem této části proto není učit běžce, „jak zvýšit hormony“ nebo „jak něco optimalizovat“. Cílem je pochopit, co se v těle při vytrvalostním běhu skutečně děje, proč se určité pocity objevují v určitých fázích běhu a jaký mají smysl. Každý hormon, který se při běhu uplatňuje, má svůj důvod, svůj čas a svůj účel. Některé umožňují start, jiné udržují stabilitu, další chrání organismus před rozpadem.

V následujícím textu se proto podíváme na hormonální regulaci vytrvalosti nikoli izolovaně, ale jako na souvislý proces, který běží paralelně s energetickým tokem a nervovým řízením. U jednotlivých hormonů se zaměříme na to, kdy se uplatňují, jaký pocit s nimi běžec typicky spojuje a proč jsou pro budování aerobní vytrvalosti nezastupitelné. Teprve na tomto základě bude možné plynule přejít k poslední vrstvě vytrvalosti – psychice a egu – které často rozhodují o tom, zda vytrvalost přežije dnešní uspěchaný svět.

---

Adrenalin a noradrenalin: hormonální startér pohybu

Adrenalin a noradrenalin patří k prvním hormonům, které se při běhu výrazně uplatní. Jsou odpovědí organismu na zahájení zátěže a slouží k rychlé mobilizaci energie a pozornosti. Když vyběhneš a cítíš lehké napětí, zostření vnímání a potřebu „se dostat do rytmu“, jsou to právě tyto hormony, které připravují tělo na pohyb. Zvyšují srdeční frekvenci, zlepšují nervosvalový přenos a umožňují rychlou reakci. Pro vytrvalost jsou nezbytné, protože bez nich by start nebyl možný. Zároveň však musí postupně ustoupit. Pokud zůstávají příliš vysoko po celý běh, tělo zůstává ve stresovém režimu, který je dlouhodobě neudržitelný.

Kortizol: hormon dostupnosti energie a ceny za přepětí

Kortizol je často vnímán jako negativní hormon, ale v kontextu vytrvalosti je jeho role zásadní. Jeho hlavním úkolem je zajistit, aby měl organismus při dlouhodobé zátěži stále k dispozici energii, zejména glukózu pro mozek. Když běh trvá dlouho a zásoby se tenčí, kortizol pomáhá stabilizovat vnitřní prostředí a brání náhlému kolapsu. Problémem se stává až ve chvíli, kdy je vytrvalost nahrazena neustálým tlakem na výkon. Chronicky zvýšený kortizol je signálem, že tělo běh nevnímá jako zvládnutelný stres, ale jako hrozbu. Vytrvalost proto není o potlačení kortizolu, ale o tom, aby jeho hladiny zůstávaly přiměřené a řízené.

Inzulin: tichý regulátor, který musí při běhu ustoupit

Inzulin je hormon, který v klidu řídí ukládání energie a práci s glukózou. Při běhu se však jeho role mění. Aby mohlo dojít k uvolňování mastných kyselin a efektivnímu využití energetických zásob, musí inzulinová aktivita během zátěže klesnout. Pokud by inzulin zůstal vysoký, spalování tuků by bylo omezené a vytrvalostní běh by se rychle dostal do energetických problémů. Dlouhodobý aerobní trénink zlepšuje inzulinovou senzitivitu, což znamená, že po běhu dokáže tělo energii efektivně doplnit, aniž by docházelo k metabolickému chaosu. Vytrvalost tak podporuje metabolickou rovnováhu, ne extrémy.

Endorfiny: tlumení bolesti bez ztráty kontroly

Endorfiny bývají spojovány s euforií, ale jejich skutečná role je mnohem praktičtější. Jsou to hormony, které modulují bolest, nikoli ji vypínají. Když při dlouhém běhu cítíš nepohodlí, ale nepřeroste v paniku, pracují právě endorfiny. Umožňují pokračovat v pohybu, aniž by bolest okamžitě vyvolala ochrannou reakci. Neznamená to, že tělo ignoruje riziko. Jakmile by bolest signalizovala skutečné poškození, účinek endorfinů se rychle zlomí. Vytrvalost proto není otupělost. Je to schopnost těla rozlišit mezi nepohodlím, které je snesitelné, a bolestí, která už znamená ohrožení.

Dopamin: hormon kontinuity a smyslu pokračování

Dopamin je často označován jako hormon motivace, ale ve vytrvalostním běhu má jiný význam. Nevyvolává nadšení ani radost. Podporuje kontinuitu činnosti. Když běžíš dlouho a nemáš pocit euforie, ale přesto pokračuješ bez vnitřního odporu, je velmi pravděpodobné, že dopamin stabilizuje rozhodnutí jít dál. Pomáhá tlumit neustálé mentální přerušování a dává běhu pocit smysluplnosti bez potřeby okamžité odměny. Právě dopamin je jedním z důvodů, proč vytrvalostní běh může trvat dlouho, aniž by vyžadoval neustálou psychickou stimulaci.

Serotonin: stabilita, klid a regulace únavy

Serotonin je hormon spojený s náladou, ale ve vytrvalosti je důležitý především jako stabilizátor. Pomáhá tlumit úzkost, snižuje emoční výkyvy a podporuje vnitřní klid při dlouhodobé zátěži. Když běh trvá dlouho a přesto nemáš pocit chaosu v hlavě, pracuje serotonin. Zároveň se podílí na regulaci únavy. Pokud se jeho rovnováha naruší, může se objevit pocit prázdnoty, ztráta chuti pokračovat nebo mentální vyčerpání, i když tělo ještě fyzicky funguje. Vytrvalostní běh proto není o hledání euforie, ale o udržení stabilního emočního prostředí.

Růstový hormon: tichá investice do adaptace

Růstový hormon nehraje hlavní roli během samotného běhu. Jeho význam se projeví po zátěži. Podporuje regeneraci, obnovu tkání, adaptaci svalů a efektivnější využití tuků. Vytrvalostní běh vytváří podmínky pro jeho uvolňování, zejména pokud je spojen s dostatečným energetickým podnětem a následnou kvalitní regenerací. Bez této hormonální odpovědi zůstává trénink pouze zátěží bez skutečné adaptace. Růstový hormon tak připomíná, že vytrvalost se nebuduje v okamžiku výkonu, ale v tom, co následuje po něm.

Testosteron: odolnost, nikoli dominance

Testosteron je často spojován se silou a agresí, ale ve vytrvalostním kontextu má spíše roli stabilizátoru a podporovatele adaptace. Podílí se na obnově svalových vláken, zdraví kostí a nervové rovnováze. Dlouhodobě udržitelný vytrvalostní trénink pomáhá udržet jeho hladiny v rovnováze. Naopak chronické přetížení, nedostatek energie a spánku vedou k jeho potlačení. Vytrvalost proto nespočívá v maximalizaci testosteronu, ale ve vytvoření prostředí, ve kterém hormonální systém zůstává funkční a nevyčerpaný.

Estrogen: ochrana, efektivita a metabolická flexibilita

Estrogen hraje významnou roli nejen u žen, ale i u mužů. Podílí se na ochraně pojivových tkání, regulaci metabolismu tuků a stabilitě nervového systému. U žen představuje jeden z důvodů, proč často zvládají dlouhodobou vytrvalost velmi efektivně, zejména při nižších a středních intenzitách. Estrogen podporuje metabolickou flexibilitu a odolnost vůči únavě. Vytrvalostní trénink, který respektuje regeneraci a energetickou rovnováhu, pomáhá udržet jeho pozitivní účinky, zatímco přetížení a dlouhodobý stres hormonální rovnováhu narušují.

Myokiny: když svaly mluví s celým tělem

Myokiny jsou signální látky uvolňované přímo svaly při opakované kontrakci. Nejde o hormony v klasickém smyslu, ale chovají se jako poslové pohybu. Ovlivňují metabolismus tuků, citlivost na inzulin, imunitní reakce i funkci mozku. Právě myokiny propojují vytrvalostní běh s dlouhověkostí, kvalitou života a ochranou proti chronickým onemocněním. Nevznikají při extrémním výkonu, ale při opakovaném, dlouhodobém pohybu. I proto má klidná aerobní vytrvalost tak hluboký zdravotní význam.

Když se na hormonální regulaci vytrvalosti podíváme jako na celek, začne se rýsovat jeden důležitý obraz. Vytrvalost nevzniká díky jednomu správnému hormonu, jedné reakci nebo jedné ideální fázi běhu. Vzniká tehdy, když se celý systém – nervová soustava, hormony, energetika i pohybový aparát – shodne, že zátěž zůstává zvládnutelná. Jakmile se tato shoda naruší, běh se začne měnit. Ne nutně dramaticky, ale nenápadně. Pocitově. V hlavě. V tom, jak tělo reaguje na stejnou intenzitu jinak než dřív. Hormony v této fázi nepůsobí jako spínače výkonu, ale jako jemné regulátory, které buď podporují stabilitu, nebo signalizují blížící se hranici.

---

Psychologie vytrvalosti: když ego nestíhá tempo

Vytrvalost v mnoha ohledech představuje pravý opak světa, ve kterém dnes žijeme. Všechno kolem nás je rychlé, okamžité a měřitelné. Výsledky chceme hned, ideálně dnes, nejpozději zítra. A pokud nejsou vidět, jako by neexistovaly. Sociální sítě nás učí, že hodnota výkonu se rovná číslu – tempu, vzdálenosti, wattům, tepům nebo lajků. Právě tady začíná tichý konflikt mezi moderní psychikou a vytrvalostí jako biologickým procesem.

Vytrvalost totiž nefunguje na principu okamžité odměny. Nezrychluje se ze dne na den. Neprojevuje se každý týden novým osobákem. Naopak. Velká část jejího budování je monotónní, pomalá a zvenčí téměř neviditelná. Dny, týdny a měsíce běhů v intenzitě, kde se zdánlivě nic neděje. Právě tato fáze je psychologicky nejtěžší a právě zde se nejčastěji ozývá ego.

Ego není nepřítel. Je přirozenou součástí lidské psychiky. Dává identitu, sebevědomí a pocit hodnoty. Problém nastává ve chvíli, kdy začne řídit tréninková rozhodnutí. Ego chce potvrzení, srovnání a viditelné výsledky. Nechce vypadat slabě – ani před ostatními, ani před sebou samým. Proto je pro mnoho běžců extrémně těžké běhat pomalu. Ne fyzicky, ale psychicky.

Strach ze ztráty rychlosti patří mezi nejrozšířenější mýty vytrvalostního tréninku. Pomalý běh však nepředstavuje konečný stav, ale základ. V tomto období se tělo učí pracovat efektivně, ekonomicky a bez chaosu. Rychlost se neztrácí, pouze se dočasně nevyužívá. Právě tady se láme psychologická odolnost běžce – v ochotě vydržet období, kdy zlepšení není okamžitě viditelné.

Běžec, který se neustále testuje, závodí a porovnává, bývá často psychicky vyčerpaný dřív než fyzicky. Každý běh se pro něj stává zkouškou. Naopak běžec, který přijme pomalé období jako součást procesu, postupně ztrácí potřebu se srovnávat. Tempo přestává být měřítkem hodnoty a stává se nástrojem.

Sociální sítě tento tlak ještě zesilují. Vidíme jen výřezy reality – nejlepší běhy, nejlepší dny, nejlepší čísla. Nevidíme únavu, stagnaci ani pochybnosti. Vytrvalost však nikdy nebyla o tom být vidět. Byla o tom vydržet.

Psychologická adaptace vytrvalosti proto nespočívá v přemáhání sebe sama, ale v opuštění neustálého hodnocení. Jakmile ego přestane mluvit do procesu, začne skutečný progres.

---

Běžecký příklad

Představ si běžce, který byl zvyklý běhat své tréninky kolem tempa 4:45/km. Tempo, na které byl hrdý. Tempo, které vypadalo dobře v aplikaci. Pak se rozhodl systematicky budovat vytrvalost. Najednou běhá za 5:45–6:00/km. První týdny jsou psychicky náročné. Každý předběhnutý běžec bolí víc než unavené nohy.

Ale on vydrží. Nezrychluje. Nehoní čísla. Po dvou měsících si všimne, že při tempu 5:30/km dýchá klidněji než dřív při 4:45. Po třech měsících se tempo 5:00 objeví samo, bez boje. A když po půl roce znovu zrychlí, zjistí, že běží rychleji než dřív – a přitom s menším úsilím.

Nezrychlil proto, že by ego tlačilo víc. Zrychlil proto, že ego konečně přestalo mluvit do procesu.

---

Co vás čeká v dalším dilu:

Když se na vytrvalost podíváme v celé její šíři – od energetiky přes nervovou regulaci, hormony až po psychiku a ego – začne být zřejmé, že nejde o univerzální vlastnost, kterou by všichni rozvíjeli stejným způsobem. Organismus každého běžce reaguje na dlouhodobou zátěž trochu jinak, a tyto rozdíly nejsou jen otázkou tréninku, ale i biologie. Právě zde se začínají výrazně projevovat rozdíly mezi muži a ženami – v práci s tuky a sacharidy, v hormonální regulaci, v odolnosti vůči únavě i ve způsobu, jak tělo zvládá dlouhodobý stres. V posledním dílu se proto zaměříme na tuto často zjednodušovanou, ale klíčovou otázku: kdo a proč zvládá vytrvalost lépe – muži, nebo ženy?

---

Použité zdroje a inspirační autoři

• Jack Daniels – Daniels’ Running Formula
• David Tomšík – Vytrvalostní běh
• Perič, Dovalil a kol. – Sportovní trénink
• Daniel E. Lieberman – práce o evoluci běhu a vytrvalosti

---